Potřebuji pomoc

14. dubna 2017 v 21:33 |  To napsal sám život
Dnes je mi 25 let a rozhodla jsem se Vám vyprávět svůj život. Plný zvratů a nečekaných situací. Někteří, kteří znají můj život říkají, že by vydal na několik románů a stejně by to nestačilo...

Začnu mojí nejhorší částí mého života. Dodnes se mi na to nemyslí dobře, a často při psaní pláču...


Co je Vaše první vzpomínka na dětství? U mě to jsou Vánoce (mohlo mi být tak 5-6 let). Sedíme v rohu místnosti u stolu při večeři a stromeček mám na dohled. Po večeři se jdu schovat k sobě do pokojíčku a vyhlížím Ježíška. Zvoní zvoneček. Jdu do obýváku a tam něco obrovského přikryté prostěradlem. Vysněný domeček pro barbínky. To je moje první pořádná vzpomínka. Další jsou jen záblesky na hry venku s kamarády. Místní koupaliště. Pouť. Krámek pod naším barákem. Naše zahrádka za baráky. A bohužel ne úplně pěkné vzpomínky...

Nechtěla jsem trávit večery sama doma se svým otčímem. Chtěla jsem chodit s mamkou do tělocvičny, a koukat se jak hraje volejbal. Jenže jsem často marodila a nikam nemohla. Nikdo nechápal proč. Asi ani nechěli. Otčím byl (a asi pořád je) úchyl. Jako už malou mě osahával. Proto jsem s ním nechtěla zůstávat sama doma. Později chtěl, abych sahala i já na něj. je mi úzko, když na to vzpomínám. A nechutně. Zvedá se mi žaludek. Ale musím to ze sebe dostat.

Koncem tisíciletí jsme se stěhovali na mini vesnici k babi a dědovi, kde jsme přistavěli patro. V tu dobu toto všechno opadlo. Bydlelo nás 6 v jednom malém 3+1 bytě. Z toho jen prababi měla vlastní pokoj. Zbytek jsme spali v jednom. Pak jsme dostavěli a přestěhovali se nahoru. Pomalu jsem na to zapomínala a těšila se, že to skončilo. Jenže přestěhováním se to vrátilo. Jak jsem říkala, jako dítě jsem často marodila. Mamka učila a on dělal na šichty. Takže byl často přes den doma. Bála jsem se ho.

Jednou, když jsme všichni byli doma, mohlo mi být tak 11-13 let, nevím. Zkoušel mě nevinně zlochtat během přestávky v TV. Nesnášela jsem jakýkoli jeho dotek. Štítila jsem se ho. Vrazila jsem mu facku. A dostala kázání o mamky. On jen skopil uši a neřekl ani slovo. Věděl, za co to je. V té době se někdy narodila moje malá sestřička. Ustalo to. Ale jen na nějakou dobu. Méně jsem marodila, a snažila se s ním nezůstávat sama doma.

Bála jsem se ho, protože mě nikdo nevěřil. Když jsem to jednou mamce řekla, cca 8 let, tak mi moc nevěřila. Byli jsme i u psychologa. On sehrál neuvěřitelné divadlo, že by mi nikdy nic neudělal neublížil. Hrál tam na city, brečel. Od té doby jsem nikomu nezkoušela nic říkat.

A ak se to stalo.. Duben 2007. Kvůli probíhajícím přijímačkám u nás na gymplu jsme dostali volno. Zůstala jsem teda doma. Bohužel on taky, ale dlouho se už zase nic nestalo, ani mě to už nenapadlo. Byla jsem už starší. Ležela jsem ještě v posteli a koukala na televizi. Měla jsem dvoulůžko, protože se mnou spala malá ségra. Pak přišel on, že se bude dívat se mnou. Preventivně jsem se od něj odsunula, ale ani to nepomohlo. Zase mě začal osahávat. Sáhla jsem po telefonu, že zavolám mamce, jestli toho nenechá. Stihla jsem vytočit číslo (dodnes nevím jak, myslela jsem že jsem to nestihla). Strašně jsem se bála. Prosila ho ať toho nechá a odejde. Pro mamku to byl asi nejhorší telefonát vůbec. Nikdo jí nereagoval ani neslyšel, ale ona slyšela mě. Jak prosím, jak brečím. Naštěstí učí jen ve vedlejší vesnici, okamžitě sedla do auta a jela domů. Doma bylo nezvykle zamčeno a klíče nechané zevnitř v zámku. Normálně, když někdo zůstával doma, jsme nechávali odemčeno. Začala bušit na dveře. On naštěstí přestal, rychle se oblíknul a šel jí otevřít. Pak už si toho moc nepamatuju. Vím, že ho zmlátila a vyhodila s tím nejnutnějším ven z bytu. Víc si z toho dne nepamatuju. Brzy naštěstí proběhl rozvod.

Ale dodnes netuším, jak to říct ségře. Ani jí to já nechci říkat, ale vím, že jednou se to dozví. Mamka jí to chce říct někdy taky, prý už to málem párkrát udělala. Ségra ho má docela ráda. On se k ní chová hezky. Naštěstí je ségra taková malá držtička a nic takového jako já by si líbit nenechala. Stejně se o ní bojím. Ale nechci jí připravit o tátu, když já ho neměla (o tom v dalším článku).

Řešila jsem to i psycholožkou, ta mi řekla, že je na mě, zda podám žalobu nebo ne. I dnes bych ještě mohla. Ale ublížila bych tím jenom svojí milovaný sestřičce. A to nechci. On za to zaplatil. Pár let předtím než se stalo tohle, jsem já prozřela z chování svého biologického otce a chtěla jsem se jmenovat stejně jako mamka a ségra, a zbytek rodiny. Jediným řešením ale v té době bylo, že mě její 2. manžel (On) adoptuje. Nezvratně. Dodnes ho mám v rodném listě. Ale po rozvodu musel platit alimenty i na mě. 8 let. Říkám si aspoň nějaká satisfakce. Jenže absolutně nedostačující.

Dodnes mám obrovské problémy s psychikou. Nemám se ráda. Stres zajídám. Mám velkou nadváhu, se kterou je pro mě těžké jakkoli hnout - teda směrem dolů. Mám problém s normálním vztahem s chlapy. Poslední vážný vztah nevydržel ani dva roky a od jeho konce to letos bude 6 let. Od té doby jen o tom jednom. V tom naštěstí jsem si žádný problém nenechala z toho, co mi on dělal. Líbí se mi to. Jenže je to asi to jediné čím umím chlapy zaujmout.Každou konverzaci, vztah, jakýkoli náznak přetočím na intimní konverzaci. Nevím proč. Možná to je ten pozůstatek. Nemyslím si, že bych mohla chlapy zaujmout i jinak. Zkouším se z toho vypsat, jako další formu terapie. Potřebuji pomoc, jen nevím už jakou...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama